Obecně platí názor, že westernové romány píší jen muži. Když uvážím, že můj otec v mládí navštěvoval Boba Hurikána a zpřístupnil mi svou skříň plnou rodokapsů, románů Karla Maye i kreseb Zdeňka Buriana, pak nejsem nic zvláštního. Bob Hurikán - Josef Peterka (1907-1965) se proto stal mým velkým vzorem, spojeným s rodinnou tradicí.
Můj otec navštívil J. Peterku s přáteli v létě roku 1947 na jeho chatě. Vyprávěli mu o své trampské osadě. Spisovatel jim přečetl ukázky ze svých textů. Na začátku padesátých let se otci nepodařil přechod hranic na Západ a byl uvězněn. Totalita definitivně ukončila dobu jeho klukovských snů.
Jako dítě jsem mohla (na sklonku šedesátých let minulého století) s otcovou podporou navštěvovat poděbradský oddíl Junáka. Nikdy nezapomenu na doc. MUDr. Ladislava Filipa (1898-1986), který nás vedl. Vystudoval Lékařskou fakultu UK a ve studiu pokračoval ve Francii. V letech 1933-37 vybudoval v Poděbradech soukromý kardiologický léčebný ústav. Za 2. světové války byl dva roky vězněn nacisty v Terezíně a Norimberku za pomoc jejich obětem. Po válce se stal starostou Poděbrad, byl činný v Rotary klubu a skautském hnutí. Snad mi předal kousek své lásky k skautingu.
Na počátku mého psaní byla sázka a touha dokázat kus toho co Bob Hurikán. Pro vznik westernového příběhu není potřeba jen fantazie. Jeho pisatel se musí důkladně seznámit s reáliemi doby i země, o níž píše, aby svůj text nezatížil řadou věcných chyb. Ten vzniká leckde i s pomocí geografických a historických příruček, často na základě korespondence s někým z amerického, či kanadského exilu.
Pro tuto činnost je potřebné i jisté vcítění do časů, jež dávno minuly. V posledním (dosud nevydaném) westernovém románu zachycuji i několik epizod z bitvy u Gettysburgu. Vedle vojenské literatury mi k ucelení představ o ní pomohl i slavný film. Jinak k filmovým westernům: Mám jich skutečně pěknou sbírku na DVD.
Neřekla bych, že toto vše je nějaký můj únik z reality. Spíše je to desítky let trvající hledání a nalézání pozitivních hodnot tam, kde někdo může vidět jen literární brak.
Na počátku mého vydávání westernových příběhů stál neúspěch. V nakladatelství D... mi chystali (pod pseudonymem Ray McKray) k vydání příběh Killerova banda. Byla vydána i jeho reklama (viz obrazová příloha). Nakladatelství se však dostalo do problémů a tento můj první, ještě dosti schematický text naštěstí vydán nebyl.
V dalších letech jsem zakotvila ve velkém a známém nakladatelství, jež pro vydávání rodokapsů v naší zemi udělalo asi nejvíce. Byla jsem zde přijata laskavě. Vzpomínám s úctou na řadu redaktorů, ale i samotného šéfa nakladatelství, kterým pranic nevadilo, že westernové příběhy píše žena.
Časovou omezenost zájmu čtenářů o westernové romány zachytil historik Antonín K. K. Kudláč ve studii „Tajemno, hrůzno, mužno, pitoreskno i směšno..“ (Pokus o obnovení Rodokapsu na sklonku 20. století), in: Michal Jareš, Pavel Janáček a Petr Šámal (edd.): Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Praha 2005, s. 213-225.
I přes jen časově ohraničené oživení tohoto žánru nelituji. A věřím, pevně věřím v jeho návrat.
Co říci na závěr? Na westernový román se samozřejmě umím podívat i z odstupu, či nadhledu. Už v mládí mi v tom pomáhala skvělá kvantifikace kovbojské literatury v "naučném" scénáři Ivana Vyskočila O rodný ranč, čili Padni padouchu. Stejně tak i některé části Jirotkova Saturnina. Milouš hltající horlivě westernový román, jehož čísla stránek následují po sobě, ale každá je z jiného rodokapsu, je klasickou postavou humoristické literatury.
Fleur Clint
